Historie

Po celý středověk bylo město České Budějovice zásobováno ze studen měšťanských domů a z přilehlých řek. V renesanci byl vybudován dřevěný vodovod napájený z blízkých rybníků východně od města a z Rožnovského rybníka. V 18. století již takto získávaná voda nepostačovala, a proto bylo městskou radou v roce 1716 rozhodnuto vybudovat na náměstí kašnu, odkud by se voda rozváděla dále do některých ulic.

Kašnu zásobovala věžová vodárna postavená v blízkosti starého Lučního mlýna u Vltavy, dokončená v roce 1724. Půdorys věže tvoří čtverec o délce strany 8,5 metru. Pohon vodárenského čerpacího zařízení zajišťovalo vodní kolo osazené na náhonu Lučního jezu.

Součástí původní Vodárenské věže byla u její západní stěny přistavěná patrová budova, v jejímž přízemí se nacházelo čerpací zařízení. Odebíraná říční voda se vytlačovala do nádrže umístěné ve vrcholu vodárenské věže, odkud gravitačně odtékala do města a do Samsonovy kašny.

V roce 1882 byla původní barokní Vodárenská věž přestavěna v novogotickém stylu. Její výška byla zvýšena na 44 metrů, přičemž ve výši 34 m byla ve věži osazena válcová nádrž o průměru 8 metrů a objemu 250 m3. Zároveň byla o 7 metrů níže umístěna menší nádrž o objemu 38 m3, která sloužila jako záloha při čištění a opravách hlavní nádrže.

Dvě původní vodní kola byla při této přestavbě nahrazena Ponceletovými koly, která poháněla plunžrová čerpadla. Pro případy, kdy vodní síla pro čerpání vody nedostačovala, byla u jižní stěny věže přistavěna uhelná kotelna se strojovnou s rozměrným parním strojem o čerpacím výkonu 15 tisíc litrů za hodinu. Zplodiny z hoření byly odváděny vysokým komínem vybudovaným při západní straně kotelny.

V roce 1882 byly u vodárenské věže rovněž zřízeny dvě usazovací nádrže o celkovém objemu 4000 m3, jímací objekt a čerpací studna. Východní stěnu věže pokrývá rozměrné sgrafito se znakem města od místního malíře Richarda Kristinuse (1865-1926).

V roce 1897 byla vodárna opět zmodernizována a původní Ponceletova kola nahrazena výkonnějšími turbínami Girard umístěnými v turbínové hale na severní straně věže. Po roce 1921 byla vodárna doplněna o otevřený filtr praný vzduchem a vodou a v roce 1926 o nainstalované chlorační zařízení na plynný chlor.

O tom, jak významným objektem se Vodárenská věž stala, svědčí i článek z dobového tisku. Takto se o ní psalo v Budivojovi v roce 1904.

Trvale zhoršující kvalita vody ve Vltavě však v roce 1931 nakonec vedla k výstavbě jímacího zařízení z Malše u Velkého jezu, odkud tekla čistší říční voda do vodárny Malšovským kanálem. V rámci protipovodňové úpravy Vltavy byl po roce 1934 zrušen Luční jez a město tak přišlo o zdroj vodní síly pro vodárnu. Náhradou byla zakoupena čerpadla na elektrický pohon. Rezervu pro případný výpadek elektřiny tvořily spalovací motory na svítiplyn.

V průběhu 20. století zástavba Českých Budějovic postupně přerostla výškové možnosti Vodárenské věže. Proto dokončení vodárenské nádrže Římov v roce 1978 a úpravny vody Plav v roce 1981 vedlo k ukončení užívání věžového vodojemu jako součásti městského vodovodu.

V současnosti je věž s přilehlým areálem ve vlastnictví vodárenské společnosti ČEVAK a slouží pro recirkulační okruh vody autorizované zkušebny vodoměrů.